Výběr tenisové rakety I. – exkurs do historie

Autor: Karel Jandus ml.

Přestože od dob, kdy se ve starém Řecku hrála Sféristika a později ve středověké Francii Jeu de Paume uplynulo hodně času, důvody, které dnes nutí velké světové firmy k neustálým inovacím v technologiích výroby raket, zůstávají stejné. Stejně jako dnes i tehdy chtěli hrát hráči rychleji, s větší silou, s větším komfortem, či chcete-li pohodlím, a samozřejmě i tehdy jim nebyla příjemná nejrůznější zranění, která si přivodili při hře.

Dalo se tedy očekávat, že odpalování tehdy těžkého koženého míče holou dlaní je brzy omrzí a že nezůstane ani u obalování ruky látkami nebo hraní v rukavicích. A skutečně, po nejrůznějších pálkách, které nahradily rukavice, přišly na řadu rakety, které se až do 60-tých let 20. století nijak výrazně nezměnily. O tom, zda název raketa vynalezli skutečně Italové v rámci přirozeného vývoje italských městských států, které tehdy určovaly nejen ekonomický ale i kulturní a sportovní směr v Evropě, můžeme vést diskusi. Není ale sporu o tom, že to byl v roce 1675 hráč Mitelli z Bologne, který přišel s jednou z mála z výraznějších inovací: vést výplet otvory v rámu rakety a obalit držadlo rakety kůží. Po několika slepých uličkách, kdy se experimentovalo se skosenými tvary, se rakety vrátily zpět k oválným tvarům. Největším problémem se tak na přelomu století stal nedostatek kvalitního jasanového dřeva, které ještě po dlouhou dobu zůstávalo hlavním výrobním materiálem.

Probíhající pokrok, který v tomto století provázel snad všechny obory lidské činnosti, se samozřejmě nevyhnul ani tenisu a zvlášť ne tenisovým raketám a materiálům, ze kterých se vyrábějí. Již na počátku vzniku samotné hry se na výrobu raket ojediněle používalo železo. Ve 20-tých a 30-tých letech 20. století si jistou popularitu získala odolná ocelová raketa Dayton, tehdy vypletená také ocelovými strunami. Přelomem se stal však rok 1960. Tehdy, 30. března, si v Paříži Jean René Lacoste, vítěz sedmi titulů Grand Slamu, jeden ze slavných čtyř mušketýrů, který vyhrál šestkrát po sobě Davisův pohár, podal u patentového úřadu přihlášku na kovovou raketu s otevřeným krkem určenou pro „lawn tennis and similar games“ a která měla být lehká a vyvážená.

Musíme spravedlivě přiznat, že to byla právě myšlenka Jeana Lacosta, která nejvýrazněji změnila historii tenisového vybavení, když po více jak 700 letech poslala dřevěné rakety do muzeí. Po dvou letech, během nichž Lacoste prodával první série svých raket ve Francii, se spojil s vynikajícím hráčem Tony Trabertem, který tehdy pracoval jako konzultant pro firmu Wilson, zda by mohl svou raketu ukázat vedení společnosti v Chicagu. Firmu Wilson, která neměla prakticky žádný podíl na trhu v Evropě, to samozřejmě zajímalo. Bylo dohodnuto s dalším „mušketýrem“ Jacguesem Brugnonem, který cestoval do USA za dcerou, že s sebou raketu vezme a při přestupu na Chicagském nádraží Union Station ji předá zástupci společnosti Wilson. Na nádraží přišel promotion director Gene Buwick a raketu hned vyzkoušel několika údery proti zdi nádražní budovy. Okamžitě ho zaujaly dvě věci, které se staly pro raketu charakteristické:
1. Raketa měla minimální odpor vzduchu. Hmota rakety byla výrazně menší a proto byla při pohybu rychlejší,
2. Mohl zahrát míč mnohem tvrději.
Wilson koupil od Lacosta patent a rozjel výrobu. Marketing prodeje by zabral samostatnou kapitolu, ale výsledkem bylo že obchodníci sami žádali na Wilsonu rakety a to v takovém množství, že ji nestačil vyrábět. Snad tomu pomohlo pojmenování rakety T2000 po nejúspěšnější baseballové rukavici v Americe (A2000) nebo samotný použitý materiál. Pochromovaný rám, ocelový drát pro uchycení výplety a aerodynamický design jako by byly stvořeny pro dobu letů do vesmíru.

Největší zájem ale T2000 vzbudila v roce 1967, kdy s ní nastoupila na U.S. Championships nejen Billie Jean Kingová, která s ní nakonec celý turnaj vyhrála, ale také Rosemary Casalsová; mezi muži to byl Curt Graebner, který se dostal do finále a semifinalista Gene Scott. Jak pionýrská doba to byla dokládá příklad tehdy 29-letého Scotta, který pracoval dopoledne jako právník na Wall Streetu, a po obědě nasedal na vlak do Forest Hills, kde ho až v semifinále zastavil Newcombe 6-4, 6-3, 6-3. Největším propagátorem T2000 se stal ale Jimmy Connors, který s ní v roce 1974 vyhrál Wimbledon, Australian Open a U.S.Open a většinu ze svým celkem 109 titulů.

Přes různá vylepšení, které se projevily v nových modelech T3000 a T5000, byly na přelomu 70-tých a 80-tých let dny kovových raket sečteny. Objevily se nové, lehčí a silnější materiály – grafit, fiberglass, boron, magnesium a kompozitní materiály. Již v roce 1968 vyhrál Arthur Ashe s hliníkovou raketou Head důvěrně přezdívanou „sněžnice“ U.S.Open. V roce 1976 přišel s dalším technickým průlomem opět známý výrobce lyží a tenisový nadšenec Howard Head, když pro Prince vytvořil revoluční kompozitní raketu s výjimečně velkou hlavou (oversize) a velkou úderovou plochou. To byl začátek raket s větší hlavou a tužšími a širšími rámy. Hráči začali hrát rychleji a tvrději. Od roku 1981 stále platí pravidlo, že rám rakety nesmí být širší než 12 ½ palce (31,75 cm), plocha výpletu nesmí být delší než 15 ½ palce (39,37 cm) a širší než 11 ½ palce (29,21 cm). Pouze maximální délka rakety byla z původní 32 palců zkrácena na nejvíce 29 palců (73,66 cm), a to pro profesionální hru s účinností od 1. ledna 1997 a pro neprofesionální hru od 1. ledna 2000.

T2000 je dnes již historií a setkáme se sní leda na aukcích ebay.com. Továrna v Cortlandu (N.Y.), kde se vyráběla, byla uzavřena. Lacoste zemřel v roce 1996 a Connors nyní hraje s raketami Wawex s velkou hlavou.

V souvislosti s vývojem tenisových raket musíme zmínit ještě kontroverzní novinku, která vzrušila tenisovou veřejnost v roce 1977. V roce, kdy Wimbledon slavil své 100 výročí se objevily také dvoustrunné nebo také „spaghetti“ rakety. Podstatou této radikální vyplétací techniky, která mohla být využita na každém standardním tenisovém rámu, byly dvě sady dlouhých strun, mezi které byly vypleteno pět až šest řad strun krátkých a napnutých pomocí rybářského vlasce. Ačkoliv byly takové rakety vypleteny na velmi malé napětí, vytvářely tzv. trampolínový efekt. Míč pronikal až na druhou vrstvu strun a byl vymršťován zpět. Druhá vrstva strun zároveň udílela míči velmi silnou rotaci. Tak mohli hráči hrát ze základní čáry velmi tvrdé údery a zároveň je udržet ve hře. Pamětníci vyprávějí, že hrát proti hráči s takovou raketou bylo nesnesitelné, protože ač samotný let míče byl nezajímavý a běžný, nebylo téměř možné odhadnout jeho odskok.

O skandál, které vyvolaly dvoustrunné rakety v klubech a na turnajích, se zasloužil bývalý západoněmecký zahradník Werner Fisher. Jeho obětí se na turnajích stali známí hráči, jako třeba Stan Smith, kterého na U.S. Open vyprovodil se svou domácí verzí dvoustrunné rakety neznámý Američan Mike Fishbach. Ilie Nastase prohrál s jiným hráčem s dvoustrunnou raketou na turnaji v Paříži a přísahal že proti takové raketě už nikdy hrát nebude. Nebyl by to však Nastase, aby se hned příští týden neobjevil na turnaji v Aix-en-Provence sám s dvoustrunnou raketou a neukončil ve finále dlouhou řadu vítězství Guillermo Vilase. S účinností od 2. října 1977 ITF dočasně zakázala užívaní dvoustrunných raket s odvoláním na studii Univerzity v Brunswicku, která dokazovala, že každý úder je fakticky dvojdotek a je tudíž v rozporu s pravidlu tenisu. Zákaz vstoupil v platnost definitivně v červnu 1978, kdy ITF upravila pravidla týkající se výpletu rakety do podoby, v jaké je známe dodnes.